Vlastním božstvy stvoření světa byly mužský a ženský princip, Ometecutli tj. „Pán duality“ (Pán podvojnosti), Omecihuatl tj. „Paní duality“ (Paní podvojnosti).
Byli stvořiteli světa, avšak nikoliv přímo, nýbrž zprostředkovaně tím, že pomohli k životu čtyřem božstvům, která pak stvořila vlastní svět. Tato čtyři božstva zastupovala čtyři světové strany a zdá se, že původně byla pouze ztělesněním přírodních sil.
Jedním z nejdůležitějších bohů byl bůh stvořitel Quetzalcóatl („Zeleným quetzalím peří pokrytý had“), který byl zároveň bohem větru. Quetzalcóatl se stal i zčásti veleknězem
„ Zeleným quetzzalím peřím pokrytého hada“, jak ho identifikoval toltécký vládce Ce Acalt Topilzin.
Huitzilopochtli „ Kouzelník Kolibřík“ byl kmenový bůh Aztéků.
Proces stvořen, provedený těmito bohy, neproběhl pouze jednou. Svět byl pětkrát stvořen a čtyřikrát zničen. Každý tento cyklus označovali Aztékové jako „slunce“.
Během prvního slunce žili na světě obři, kteří neznali zemědělství, živili se pouze sběrem různých rostlin. Po šesti stech sedmdesáti šesti letech, vyprávějí legendy, že bůh noci Tezcatlipoca se proměnil v tygra a všechny obry sežral, takže na světě nezůstal jediný člověk.
Božským vládcem druhého období byl Quetzalcóatl, který stvořil lidi a ti pak žili na zemi tři sta šedesát čtyři let. Potom došlo k děsivé smršti a vítr rozvanul většinu lidí.Jen malé části se podařilo zachránit se: ta byla proměněna v opice.
Třetí slunce stojí ve znamení vlády boha deště. Toto období podle legend trvalo tři sta dvanáct let a skončilo ohnivým deštěm. Jen několika lidem se podařilo přežít a ti byli proměněni v ptáky.
Také čtvrté slunce zaniklo v důsledku přírodní katastrofy, tentokrát to byla potopa, ti kteří přežili se proměnili v ryby.
Nyní byl svět zahalen temnotou, neexistovali lidé ani slunce. Proto se bohové sešli v Teotihuacánu, aby vyvolali nové slunce. Zapálili oheň a vyzívali bohatého boha Tecuciztecatla, aby se vrhl do plamenů a stal se tak sluncem. Legenda vypráví o tom,jak tento bůh přistoupil k ohni: když však shledal, jak oheň pálí, pocítil velké horko, dostal strach, nenašel odvahu vrhnou se do ohně a ustoupil dozadu. Poté se bohové obrátili na menšího, prozíraného boha Nanahuatzina a řekli mu: „Teď ty, Nanahuatzine, zkus to.Když na něj bohové promluvili, vyvinul velké úsilí, zavřel oči a skočil do ohně, potom začal žhnout a hořet jasným plamenem. Když to Tecuciztecatl viděl, jak se jeho předchůdce vrhl do ohně a shořel, sebral i on odvahu a vrhl se rovněž do plamenů. Poté, co se oba vrhli do ohně a shořeli, ostatní bohové se sesedli a čekali, kde Nannahuatzin vyjde. Když už čekali dlouho nebe se začalo zabarvovat a všude se objevovalo světlo úsvitu. Říká se, že bohové se poté vrhli na kolena a vyčkávali, kde se nové slunce objeví. Slunce se objevilo na východě, najednou se slunce zastavilo, bohové se zeptali na příčinu a slunce jim odpovědělo, že žádá další obět. A tak se jedem bůh za druhým vrhal do plamenů do doby než se slunce začalo pohybovat po nebi. Tento mýtus se měl stát jedním z nejzákladnějších mýtů aztécké kultury. Jen díky obětovaným životům- nejprve bohů a pak lidí- mohlo být slunce udržováno v pohybu.
Toto poslední období „ páté slunce“, je období v němž se mají objevit Aztékové. Bůh Quetzalcóatl poskytl lidem úplně nový základ jejich žití: kukuřici. Také toto „páté slunce“ je odsouzeno k zániku, budou mu předcházet hladomory a záplavy, po nichž z nebe sestoupí nestvůry a sežerou celé lidstvo.
Nejvyšší stupeň aztécké religiózní moci však nenáležel všem bohům stvořitelům, kteří zaujímali nejvyšší místo v aztéckém panteonu, nýbrž kmenovému bohu tohoto společenství Huitzilopochtlimu „Kolibříku Jihu“. Z kmenového boha malé etnické skupiny se stal bohem války a stvoření.
Bohyně země Coatlicue, měla jednu dceru a čtyři sta synů, polkla jednoho dne malou bobuli a otěhotněla z toho. Její synové a dcera, kteří nevěřili v neposkvrněné početí se rozhodli, že ji zabijí. Právě když se na ni chtěli vrhnout, vyskočil z jejího těla „Kolibřík Jihu“ a jediným smrtícím paprskem zahubil svou sestru a čtyři sta bratrů. Tato aztécká legenda symbolizuje vítězství slunce nad měsícem- sestrou „Kolibříka jihu“ a hvězdami- čtyřmi sty bratry- usmrcenými slunečními paprsky.
Aztékové označovali sebe jako společenství slunce, totiž společenství „Kolibříka Levé Strany“. Jeho místo bylo v hlavním městě Tenochtitlánu na nejvyšší městské pyramidě. Pouze jeden bůh byl s ním uctíván a to bůh deště Tlaloc.
Vedle těchto bohů existovalo množství božstev, jež nelze uvést na společného jmenovatele. Šlo o rozličné skupiny: na jedné straně o bohy určitých sociálních seskupení, kmenové bohy a bohy jednotlivých profesionálních skupin i o bohy jednotlivých calpulli. Jednotlivec měl kromě toho ještě svého zvířecího strážného ducha naguala, své alter ego. Na druhé straně ztělesňovala určitá božstva přírodní síly nebo nebeská tělesa.
Bohu Quetzalcótlovi byli podle legend obětováni v této době pouze motýli. V pozdější fázi toltéckých dějin a v aztéckých dobách se přestává kult Quetzalcóatla stavět proti lidským obětem.
Bůh Mixcóatl „ Had Soumraku“, byl bohem severního souhvězdí. Obyvatelé města Tlaxcaly v něm uctívali svého nejvlastnějšího a nejpůvodnějšího boha.
Bohové symbolizující přírodní síly.
Bůh ohně Huehuetéotl
Bůh deště Tlaloc
K nejdůležitějším bohům této skupiny patří bohové kukuřice a vegetace, jak bůh kukuřice a bohyně kukuřičného klasu Cintéotl ( Centéotl) a Xilonen.
Úzce s nimi byli spjaty dvě přátelské osobnosti aztéckého panteonu: bohyně krásy a lásky Xochioquetzal, sočasné bohyně květů, domácnosti a ochranné božstvo lehkých žen. Jejím mužským protějškem byl bůh Xochipilli, bůh lásky, léta a zábavy.
V kontrastu l těmto božstvům stál bůh jara Xipe Totec- symbolizoval předjaří, opětovné probuzení vegetace. Rituály, praktikované k jeho poctě, patřily k nejchmurnějším projevům aztéckého náboženství.
Bůh deště Taloc má sice lidskou postavu, ale na místo tváře má masku se dvěma hady, vytvářející kolem očí kruhy a spojující své tlamy před ústy boha.
Xipe Totec byl znázorňován s maskou z lidské kůže. Nejde zde výlučně jen o masku, tesanou v kameni, případně znázorněnou na papíru, neboť při religiózních příležitostech si kněží oblékali roucho ze stažených lidských kůží.
Bohyně matka či bohyně země Coatlicue žádné lidské rysy nemá. I v tomto případě lze uvažovat o vyjádření myšlenky smrti a zrození, zničení a stvoření. Bohyně je opásána pásem v podobě hada. Z pasu spadá sukně navzájem propletených hadů. Na krku má hrozivě vypadající náhrdelník, složený z lidských srdcí a dlaní, v němž je ústředním prvkem lebka. Ruce i nohy bohyně vypadají jako pařáty, protože se živí lidskými mrtvolami, hlava bohyně postrádá jakýkoliv lidský rys: hlava sestavená ze dvou navzájem spojených chřestýších hlav s vyceněnými jedovými zuby. Jediné co se blíží lidské podobě, jsou dva ochable visící prsy, které zřejmě symbolizují životodárnou funkci matky země- jejími prsy byli vyživováni jak bohové, tak i lidé.
V místě, kde se nacházel chrám bohyně matky Tonatzin- pravděpodobně jedné z jedových podob Coatlicue- v dnešním hlavním městě Mexika. K tomuto chrámu přicházejí tisíce Indiánů z celé země, aby tam v určitých dnech provedli ceremonie a tance, jež jejich předkové pořádali k poctě bohyně Coatlicue před staletími, byť v poněkud pozměněné podobě.
Jak vypadal svět, v kterém tito bohové žili a vládli?
Uprostřed se nacházela země v podobě kruhu, která byla ze všech stran omývána mořem. Aztéky byla označována jako Cem Anahuac „To co je obklopeno vodou“. Voda sahala tak daleko, že se dotýkala nebe a stávala se tak posvátnou vodou. Nad zemí se ve čtyřech horizontálních směrech rozkládal vesmír. Tyto směry byly podle Aztéků brány z různých aspektů. Západ, kde mělo slunce svůj příbytek, byl zemí červené barvy. Proti němu východ byl symbol světla, plodnosti a života, znázorněný bílou barvou. Sever byl reprezentován černou a symbolizoval zánik a smrt a jih byl modrý.
Vedle tohoto horizontálního členění světa existovalo i vertikální členění světa. Nad zemí bylo třináct nebes, pod ním leželo devět pekel. Nebe bylo domovem božstev a několika málo vyvolených lidí, kteří se k nim po smrti mohli připojit. Tato nebesa byla chápána na způsob poschodí domu, kde dvě nevyšší byla obývána bohy stvořiteli. Pod zemí se rozkládalo devět pekel, která byla domovem boha smrti Mictlantecuhtliho a duší zemřelých.
Mezi vyvolené, kteří se dostanou do nebe patřili vojáci, ženy, které zemřely při porodu a ti co zahynou při katastrofách.
Cesta peklem
Naproti tomu ostatní lidi očekával po smrti pochmurný osud. Po čtyři roky museli bloudit osmi pekly, aby nakonec dosáhli devátého. Cesta pekly byla naplněna překážkami. V prvním duši očekávala bouřlivá a všeunášející řeka, kterou museli překročit. Potom museli projít mezi dvěma horami, jež do sebe narážely. V jiném pekle zase foukal řezavý, ledový vítr. V sedmém pekle vyčkávala dravá zvířata, která se pokoušela duši sežrat.
K popelu zemřelých, který byl ukládán do uren, se přidávala řada předmětů, které měly usnadnit cestu osmi pekly. Proto byl s mrtvím pohřben i malý pes, který mu měl pomoct v přechodu řeky. Dříve než byli mrtví pochováni nebo spáleni, kladl se jim do rtů kousek netrifu, který sloužil jako potrava pro dravou zvěř. Rovněž byl spalován papír a oděv mrtvého, který ho měl chránit před ledovým větrem.
Všichni zajatci byli bez výjimky obětováni bohům. Při jedné z četných aztéckých slavností byli rozestavěni před pyramidy a nejednou museli k poctě bohů i tančit. Potom vystupovali na vrcholek pyramidy, kde je očekávali kněží. Po cestě nahoru byla na ně stříkána jistá omamná látka, otupující smysly. Čtyři kněží je pokládali na zády na obětní kámen a pátý jim jedním řezem otevíral hrudník, vyrval srdce a obětoval je bohům, tělo chytili za nohy a svrhli je pochodech dolů,kde čekali další řezníci, kteří jim usekli paže a nohy a z tváří stáhli kůži, vousy si ponechali, aby si je mohli nasazovat při pitkách, maso snědli a krev obětovali svým modlám.
Oběti přinášené bohům vegetace se nepochybně zakládají na jiné ideji než oběti, přinášené bohu slunci. V tomto případě nešlo o nabídnutí potravy bohům, ale o to,že obětovaný byl reinkarnací samotného boha. Jeho oběť symbolizoval smrt a opětovné vzkříšení přírody. Vybraný člověk se přinejmenším jeden rok těšil lepšímu osudu než ostatní zajatci. Kněží ho naučili chovat se jako náčelník. Po dobu jednoho roku byl uctíván jako bůh, žil v paláci s četným služebnictvem a k dispozici měl ty nejkrásnější ženy. Poslední den života této vybrané oběti byl pro celé město důvodem k velkým radovánkám, neboť se očekávala brzká reinkarnace bohů. Oběti byli slavnostně oděni a s velkou obřadností a nadšeným jásotem vedeni všemi ulicemi a náměstími. Po cestě jim každý, koho potkali, svěřil svá přání a potřeby, aby je mohli tlumočit bohu, před jehož trůn měli zanedlouho předstoupit s tím, aby bůh napomohl jejich splnění. V souladu s tím bylo nabízeno jídlo nebo věnován nějaký dárek, takže díky tomuto procesí celým městem přinesli do chrámu množství věcí, které si vzápětí rozebrali kněží, pověření k vykonání rituálu. Po jejich návrtu se opět pořádaly oslavy a tance, během nichž byla obětem projevována úcta. Jakmile toto veselí skončilo, velekněz jednoho po druhém svlékl a odvedl každého zvlášť na chrámovou plošinu, kde před věžičkami stála kamenná socha modly. Tam byl obětovaný položen na záda a připoután na rukou a na nohou. Všechno začalo znovu, opět se kolem něho tančilo a předávala se mu všemožná sdělení, určená bohu. Nakonec přistoupil obřadem pověřený kněz a oběti ostrým kamenným nožem rozřezal hruď, před i po tomto úkonu udělal znamení, připomínající kříž, vytrhl mu ještě teplé, chvějící se srdce a podal je veleknězi. Ten pak přitiskl krvavé srdce na ústa modly, stříkl několik kapek směrem ke slunci nebo- pokud byla noc- směrem ke hvězdám, nastříkal krev do úst také ostatním modlám a nakonec pomazal krví práh kaple hlavní modly. Jakmile bylo toto počínání u konce, srdce bylo spáleno a popel uchován jako relikvie. Podobně byly spáleny určité části těla a popel byl rovněž uchován.
Při jiné příležitosti, obřadu k poctě boha jara Xipe Toteca, byla oběť, poté co ji usmrtili, stažená z kůže, do které s potom oblékl kněz tohoto boha, aby tím symbolizoval nový háv, přijímaný na jaře přírodou.
Obětováni nebyli jen muži, ale i ženy a děti, většinou příslušníci podrobených etnických skupin, a otroci. Ženy prováděly slavnostní tanec a ještě během tohoto tance k nim přistupovali kněží a uřezávali jim hlavy.
Dětské oběti, přinášené bohu deště Tlalocovi, byly obzvlášť pochmurné: soudilo se totiž, že děti, které intenzivně pláčou a prolévají hojně slzy, přispívají k úrodnosti země.
Jiménez Moreno zastává názor, že Aztékové byli společenstvím, které pocházelo z oblasti západního Mexika, ležící dost daleko od hranic Mezoameriky. Pocházeli z regionu dnešního státu Nayarit. Po dlouhém putování směrem na jih se dostali do kontaktu s tollánským městským státem, a posléze se stávají žoldnéři Toltéků. Po pádu Tuly pronikli Aztékové do střední části altiplana. Určitou dobu okupovali Tulu, ovšem už zpustošenou a potom postupovali dál, až na altiplano.
Naproti tomu Paul Kirchoff spatřuje v Aztécích, kteří přišli do Mexického údolí, skupinu, jež byla už výsledem míšení Toltéků a Chichiméků. Chichimékové byli nomádní společenství lovců a sběračů, žijící v západní části toltécké říše a podřízené jedné toltécké skupině, Aztékům, které Kirchoff označuje jako skutečné Aztéky. Ze západu tam totiž pronikali jiní Toltékové, zvaní Mexikové, jimž se podařilo Chichiméky ovládnout.
Obě etnické skupiny migrovali později do Tuly a odtud do mexického údolí, tam přicházejí jako zcela integrovaná skupina.
Aztékové se po svém příchodu snažili usídlit nejprve na Chapulteckém vrchu, kde byla hojnost pramenů čerstvé vody, která byla přitažlivá i pro ostatní obyvatele. Proto není překvapením, že se řada městských států v Mexickém údolí spojovala, aby Aztéky z této oblasti vyhnala. Aztékové byli z Chapultecu vyhnáni a jejich vůdce byl útočníky zajat o popraven.
Dějiny Aztéků v následujících sto letech vyznačují v zásadě dva rysy: Byli nuceni se usadit v oblastech, považovaných za nehostinné a neúrodné. Současně však museli platit městským státům, kterým toto území patřilo, vysokou cenu za užívací právo. Aztékové také byli nuceni poskytovat svým svrchovaným pánům vojenskou službu.
Není známo, zda Atetelco, bylo první město, kde se Aztékové usadili po vyhnání z Chapulteca, náleželo nějakému městskému státu v Mexickém údolí, nebo zda bylo tak neúrodné a nepřístupné, že se nikdo nenamáhal aby si je přivlastnil. Další místo, kde je nalézáme, bylo- jak se zdá-o něco přijatelnější a úrodnější. Byl to Tizapán v jihozápadní části Mexického údolí. Místo náleželo městskému státu Culhuacán. Není objasněno jak se sem Aztékové dostali. Tizapán nebyl také žádným rájem, bylo to místo proslulé, v Mexickém údolí, velkým výskytem hadů. Netrvalo dlouho a Aztékové museli splatit daň za získání Tizapánu. Ve válce se Xochimilcem byli Aztékové nuceni zasáhnout na straně Culhuacánu. Při tom dosáhli vrcholného úspěchu a Culhuacán zvítězil. Důsledek byl však ten, že krátce po vítězství byli Aztékové svými svrchovanými pány vyhnání z Tazapánu.
Oblast, kde se nyní Aztékové usídlili, byla ostrovem uprostřed jezerního regionu Mexického údolí. Ostrov, kterému dali jméno Tenochtitlán, se měl stát jejich hlavním městem, leží tam ještě dnes centrum světového Ciudad de México. Situace Aztéků byla zpočátku obtížná. Půda byla bažinatá, dříví tam bylo málo a kroniky líčí, jak Aztékové, oblečení většinou do látek zhotovených z vláken agave, museli sbírat divoké rostliny a chodit na lov. Ostrov měl však obrovské výhody. Svou polohou uprostřed jezera se dal dobýt jen s velkými obtížemi. Současně ležel na hranicích nejdůležitějších městských států Mexického údolí. Hospodařské možnosti ostrova nebyly zanedbatelné, jeho plné využití však předpokládalo značnou pracovní investici. V roce 1427 se stali jedním z nejdůležitějších městských států Mexického údolí. Na počátku 15. století pronikli dokonce mamo údolí a získali pravděpodobně oblast Cuahnahuacu, oplývající bavlnou….
13. srpna 1521 byla aztécká říše zničena španělskými dobyvateli v čele s Hermanem Cotésem.
použitá literatura:
Staré americké civilizace- Katz, Friedrich- nakladatelství Odeon- 1989
Atlas záhadných míst- Westwoodová, Jennirer- Knižní klub- 1994
Žádné komentáře:
Okomentovat